Po trilogii trochu zdravé sebeironie
Ani ženy přece nejsou dokonalé jako z románu. Přesto mohou být milovány.
V každé ženě je nejméně padesát (tisíc) odstínů, stínů a nedokonalostí, které ji činí vnitřně bohatou a zároveň nepochopitelnou pro druhou stranu vesmíru.
V každé ženě je nejméně padesát (tisíc) odstínů, stínů a nedokonalostí, které ji činí vnitřně bohatou a zároveň nepochopitelnou pro druhou stranu vesmíru. V této knize budu hovořit pouze o padesáti stínech, což je číslo, které je momentálně velmi v módě. A co myslím těmi stíny? Mám na mysli trochu tè emotivní nadváhy, kterou všechny v sobě máme a která z nás často dělá přecitlivělé, komplikované specialistky na horor, který nám v duchu vitane vždy, když náš vyvolený neodpovídá na esemsky (už mě nemiluje a/nebo už píše jiný), kamarádka nás upozorní, že vypadáme trochu unaveně (unaveně? Chceš snad říct hrozně, ne?) nebo když nám váha ukáže o deko víc (bože, já jsem tlustá!). Padesát stínů Evy vám nabízí stoprocentně přirodní prostředek, který vřele doporučujeme na ty naše vnitřní stíny. Jmenuje se sebeironie. Ta nejen že činí naši pleť krásnější jako každý úsměv, ale je také tou nejmocnější zbraní, co existuje, při svádění. Lepší než botox. Ty nejodvážnější či nadmíru optimistické by mohly dát přečíst tuto knížku vlastním Adamům. Možná by pak (kéž by!) muži pochopili ledacos o ženách. Naděje umírá poslední. Ach, ještě jedna věc, milé Evy, a už je to oficiální: dokonalost je pěkná hovadina.
